Podstatným atributem všech dobrých pedagogů je schopnost vybrat spolehlivé zdroje, které jsou účinné a vhodné ve vztahu ke konkrétním kontextům učení, cílům, pedagogickým přístupům a skupinám studentů.
Pedagogům a studentům jejich univerzity často poskytují digitální zdroje, ale v určitých situacích může být důležité jít za institucionální hranice, abychom mohli experimentovat s nově se objevujícími vzdělávacími praktikami, pomoci studentům rozvíjet požadované kompetence a / nebo zapojit se do širších komunit. V tomto ohledu je nezbytné, aby digitálně kompetentní pedagogové rozuměli a byli schopni přijímat informovaná rozhodnutí na základě možných omezení použití nebo opakovaného použití digitálních zdrojů (např. Autorská práva, typ souboru, technické požadavky, přístupnost) a na sociální, ekonomické a etické důsledky spojené s používáním konkrétního zdroje.
Možnost přizpůsobit stávající digitální zdroje poskytuje mechanismus pro vytváření interaktivních rolí pro učitele a studenty jako aktivní účastníky vzdělávacích procesů, kteří se učí tím, že dělají a tvoří, nejen čtením a vstřebáváním. Otevřené licence, které podporují opětovné použití a přizpůsobení digitálních zdrojů, mohou významně přispět k vytvoření efektivnějších učebních prostředí. Spíše než uvažovat o otevřených a uzavřených jako o binárních pojmech, je vhodnější je považovat za dva konce širokého kontinua: zdroje mohou být víceméně otevřené v závislosti na právech vyhrazených jejich autory, jakož i na jejich technických a designových volby. Poznámka: Teoretická východiska níže byla adaptována podle eduhack.eu a to na základě licence Creative Commons Attribution 4.0.

Digitální zařízení, nástroje a zdroje nenabízejí pedagogům jen významné příležitosti k usnadnění přístupu studentů k výuce, ale mohou také zefektivnit učení obohacením jeho procesu. Vzdělávací instituce často poskytují svým pedagogům a studentům digitální nástroje a zdroje, včetně tzv. Learning Management System (LMS) a online podpůrných vzdělávacích služeb založených na předpokladu, že k zajištění úspěchu bude stačit pouhé poskytnutí těchto zdrojů a systémů. Zkušenosti však ukazují, že bez příležitosti skutečně experimentovat a plně se seznámit s potenciálem zdokonalení procesu učení, který tyto nástroje a zdroje mohou nabídnout v nekritických podmínkách, mohou pedagogové v jejich úspěšném využití selhat.
Jedním z nejzajímavějších a nejnáročnějších aspektů online a kombinovaného učení je skutečnost, že se dramaticky mění role pedagoga vedoucího kurz. Někdy to bývá označováno jako přechod od „mudrce na jevišti“ k „průvodci v pozadí“. Vedoucí a podpůrní akademičtí pracovníci se ocitají v roli, kdy se studenti spoléhají mnohem více na individuální a skupinovou interakci online než na tradiční formu interakce, která probíhá v přednáškovém sále nebo v seminární místnosti. To vyžaduje nové kompetence a dovednosti jak v nastavování digitálních systémů, které zajišťují včasnou odezvu, efektivní využívání zdrojů a zabezpečení, tak v přepracování toho, jak mohou studenti těžit z online interakce co nejvíce.
Kolaborativní učení umožňuje podporovat studenty ve společné práci a společném studiu a zkoumání předmětu, řešení problému, dokončení úkolu nebo mise nebo vytvoření projektu. Kolaborativní učení, které má teoretický základ v koncepcích sociálního konstruktivismu a teorie sociálního učení, je založeno na myšlence, že učení je od přírody společenským aktem, při kterém účastníci spolupracují na společných cílech. V rámci kolaborativního učení je student povzbuzován k interaktivním interakcím se svými vrstevníky při zpracování a syntéze znalostí. Během tohoto procesu jsou studenti prostřednictvím konverzace vystaveni různým názorům svých vrstevníků, jsou povinni formulovat a hájit své myšlenky a vytvořit si vlastní osobní koncepční rámec spíše než přijmout rámec poskytnutý odborníkem či učebnicí. Při praktických cvičeních ve třídě učitel kombinuje (jednosměrný) přednáškový/poslechový proces s diskusí studentů a skupinovou prací s materiály kurzu.

Hodnocení může být prostředníkem nebo překážkou inovací ve vzdělávání. Při integraci digitálních technologií do výuky musíme zvážit, jak mohou tyto technologie vylepšit stávající strategie hodnocení. Současně musíme také zvážit, jak lze technologie použít k usnadnění nebo zlepšení hodnocení. Digitálně kompetentní pedagogové by měli být schopni používat digitální technologie při hodnocení s ohledem na tyto dva cíle. Kromě toho používání digitálních technologií ve vzdělávání vede k tomu, že máme dispozici ohromné množství dat o tom, jak se žák učí. Analýza a interpretace těchto dat a jejich použití k rozhodování o tom, jak zlepšit motivaci a výsledky žáků, je cílem mnoha současných výzkumů. Současně mohou digitální technologie přispívat k přímému sledování pokroku žáků, usnadňování zpětné vazby a umožňování pedagogům hodnotit a přizpůsobovat své výukové strategie. A co nám k hodnocení doporučuje MŠMT ve svém materiálu z podzimu 2020? Hodnocení je nedílnou součástí jakéhokoli procesu vzdělávání a zejména formativní hodnocení významným způsobem ovlivňuje jeho efektivitu a dosahování očekávaných výstupů. Při výuce distančním způsobem je poskytování kvalitní zpětné vazby nepostradatelné, neboť podporuje motivaci a ukazuje cestu k dosahování pokroku. Úkolem učitele po dobu vzdělávání na dálku je průběžně monitorovat zapojení a aktivitu všech dětí/žáků/studentů, poskytovat jim v přiměřeném čase zpětnou vazbu, podporovat je v hledání řešení a motivovat k dalšímu pokroku. V případě, že se dítě/žák/student nezapojuje nebo se zapojuje v nedostatečné míře, není řešením pouhé konstatování v rámci hodnocení (např. snížený klasifikační stupeň). Hodnocení nemá být využíváno jako forma nátlaku. Naopak je potřeba, aby učitel zjišťoval důvody a ve spolupráci se zákonnými zástupci a zletilými žáky a studenty hledal způsoby, jak dítě/žáka/studenta/ podpořit a zvýšit míru jeho zapojení. V závažnějších případech je vhodné, aby učitel o situaci informoval vedení školy a byl zvolen koordinovaný přístup. Ve vyšším odborném vzdělávání probíhá hodnocení studentů v souladu s akreditovanými vzdělávacími programy. Pro hodnocení distanční práce žáků doporučujeme používat častěji formativní hodnocení. Oproti tradičnímu sumativnímu hodnocení přináší řadu výhod. Formativní hodnocení je hodnocení průběžné, které přináší dítěti/žákovi užitečnou informaci o tom, co ví, čemu rozumí nebo co dokáže průběžně v rámci vzdělávacího procesu, a směřuje ho k naplnění stanového cíle. Umožňuje mu sledovat vlastní pokrok, vede ho k řízení svého učení a pomáhá komplexně rozvíjet jeho osobnost. Účelem formativního hodnocení je tedy identifikovat vzdělávací potřeby účastníků a přizpůsobit těmto zjištěním vyučování a učení tak, aby každý dosáhl maxima ve svém rozvoji vzhledem ke svým individuálním možnostem. I Sumativní hodnocení je hodnocení souhrnné, které informuje o tom, co dotyčný žák zvládl na konci určitého období. Jeho účelem je získat konečný přehled o dosahovaných výkonech či roztřídit žáky dle výsledků. Typickou formou sumativního hodnocení je známkování, ale i slovní hodnocení může být formou sumativního hodnocení, pokud je zaměřené pouze na výsledek. Distanční způsob výuky je vhodnou příležitostí pro sebehodnocení dětí/žáků/studentů, které představuje důležitou součást vzdělávání a posiluje schopnost žáků/studentů sledovat a hodnotit rozvoj svých vědomostí a dovedností. Proto je vhodné zadání pro žáky/studenty formulovat tak, aby z nich byla jasná kritéria dobrého výkonu, a využívat při vzdělávání na dálku nejrůznější nástroje podporující autoevaluaci (např. Kahoot, Socrative Microsoft Forms, GoogleForms, testovací moduly ve školních informačních systémech, nejrůznější mobilní aplikace atp.). Jednou ze žádoucích změn je i práce s chybou, která nemá být vnímána jako selhání či důvod k trestu, nýbrž jako přirozená součást procesu učení, hledání řešení a osvojování si efektivních postupů. Přínosné může být 18 vytváření osobních portfolií dětí/žáků/studentů, a to buď v papírové nebo digitální podobě, dle individuálních podmínek a preferencí. Při hodnocení v průběhu distančního vzdělávání škola dodržuje pravidla a kritéria hodnocení, která jsou dle školského zákona součástí školního řádu konkrétní školy. Pokud to situace vyžaduje, je možné školní řád v této oblasti upravit/doplnit tak, aby odpovídal i požadavkům případného distančního způsobu vzdělávání.

Velkým přínosem digitálních technologií ve výuce je jejich potenciál podporovat na žáka orientované didaktické postupy a vyvolávat aktivní osobní zapojení žáků do výukových aktivit. Mohou pomoci například při zkoumání různých témat, experimentování s odlišnými možnostmi různých řešení, objevování souvislostí nebo při tvorbě artefaktů a reflexi. Digitální technologie mohou též přispívat k diferenciaci výuky v rámci třídy a individualizovanému vzdělávání, protože umožňují přizpůsobit výukové aktivity individuální úrovni schopností, zájmů a potřeb každého žáka. Je třeba věnovat pozornost tomu, aby se existující nerovnosti využitím digitálních technologií neprohlubovaly. Přístup ke vzdělání musí být zaručen všem, i žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Co dělá dobrý učitel či učitelka pro podporu žáků? ? Zajišťuje přístup k učení (výukovým zdrojům i jednotlivým činnostem) všem žákům, včetně žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Bere v úvahu žákova očekávání, schopnosti, potřeby a nedostatky a zároveň jeho fyzické a kognitivní možnosti pracovat s digitálními technologiemi a reaguje na ně. ? Přizpůsobuje využití digitálních technologií studijním potřebám žáků, umožňuje žákům postupovat na rozdílných úrovních i různou rychlostí, volit si různé cesty učení a vlastní vzdělávací cíle. ? Používá digitální technologie k podpoře aktivního učení žáků. Používá digitální technologie i v rámci pedagogických strategií, které podporují průřezové dovednosti, vyšší formy myšlení a tvůrčí projev. Otevírá učení novým situacím z reálného světa - takovým, které zapojují samotné žáky do praktických činností, vědeckého zkoumání a řešení složitých problémů nebo jiným způsobem zvyšují aktivní účast žáků ve výuce.

Digitální kompetence pedagogů zahrnují nejen využívání digitálních technologií k přímé podpoře výuky, ale také k pracovní interakci a komunikaci s kolegy, žáky, rodiči a dalšími zainteresovanými stranami, k vlastnímu profesnímu rozvoji a k soustavné spolupráci na rozvoji školy a učitelské profese. Vzdělávací instituce v současné době čelí rostoucí potřeba inovací vzdělávací práce, zejména s ohledem na nedávné technologické, ekonomické a sociální změny. Každý z nás, kdo si prošel distanční výukou, si již uvědomuje, že svět se může změnit ze dne na den, budoucnost může být značně nejistá a bude potřeba vyškolit a vychovávat nastupující generace pro právě takovou budoucnost. Lidstvo nikdy v historii nemělo k dispozici tolik digitálních technologií jako v současnosti. Jejich vývoj roste závratnou rychlostí, stejně tak se zvyšuje i jejich rozšíření. Jedním z důsledků je tzv. transmediálnost, tj. prohlížení mediálního obsahu na různých zařízeních. Tato skutečnost znásobuje způsoby, kterými mohou lidé komunikovat. Rozvoj digitálních kompetencí by tedy měl nahlížen v rámci celoživotního učení. Předpovědi dále naznačují, že ve čtvrté průmyslové revoluci, v níž se nacházíme, bude většina budoucích pracovních míst vyžadovat digitální dovednosti. Pedagogičtí odborníci u odborných kompetencí učitele zmiňují, že pro úspěšný výkon moderní učitelské profese jsou potřeba ještě jiné dovednosti než jen ty, které má a využívá téměř každý z nás v domácnosti či ve svém volném čase. V této oblasti si uvedeme několik tipů týkajících se pracovní komunikace, odborné spolupráce, reflexe práce a profesního rozvoje.